Je mi 13 let a
žiju naplno. Jen trochu jinak.

Adam se narodil v roce 2013 jako náš prvorozený syn, jako zdánlivě zdravé miminko. Byli jsme nezkušení prvorodiče a nic neobvyklého jsme nepozorovali — i lékaři na kontrolách tvrdili, že je to zdravý kluk.

Doma jsme si postupně všímali, že se Adámkův vývoj neubírá tak, jak by měl. Nezvedal hlavičku, neotáčel se, nesahal po hračkách. Kolem pátého měsíce jsme vyžádali vyšetření na neurologii — a po dlouhých devíti měsících čekání přišla diagnóza: neléčitelné vzácné neurosvalové onemocnění s prognózou elektrického vozíku na celý život.

Srazilo nás to na kolena. Ale Adam byl a je úžasný, chytrý kluk, který si zaslouží krásné dětství — stejně jako kdokoliv jiný. Přestali jsme se ptát „proč zrovna my" a začali hledat, jak mu ten život co nejvíc usnadnit a zpříjemnit.

Dnes je Adamovi 13 let. Chodí do klasické základní školy s asistentkou, každý den absolvuje fyzioterapii a polohování, v noci spí na domácím plicním ventilátoru. A přesto — nebo možná právě proto — má neuvěřitelnou chuť do života: hraje na PlayStationu, zajímá se o mytlogii, poslouchá podcasty o skutečných zločinech, jezdí na hipoterapii a miluje čas s rodinou a kamarády.